Pufendorf, Samuel (1632-1694) Německý filosof přirozeného práva. Narodil se v lutheránském Sasku, studoval v Lipsku a Jeně, vyučoval v Heidelbergu (1660-67) a Lundu (1667-86). Poté byl až do své smrti historikem u braniborského dvora, kde nad ním držel ochrannou ruku kurfiřt Bedřich Vilém Pruský. K Pufendorfovým hlavním dílům o přirozeném právu patří Dvě knihy základů universální právní vědy (Elementorum jurisprudentiae universalis, libri duo, 1660), v nichž se pokusil aplikovat myšlení modo geometrico na politickou a morální filosofii, a dále dvě slavné práce - monumentální O právu přirozeném a mezinárodním (De jure naturae et gentium, 1672), která byla po více než sto let základní učebnicí evropského práva a filosofie, a její zhuštěný výtah O povinnostech člověka a občana podle při7 rozeného zákona (De officio hominis et civis juxta legem naturalem, 1673). Na rozsáhlou aristotelovskou a scholastickou kritiku své teorie přirozeného práva odpověděl v řadě statí, jež vyšly jako Skandinávská disputace (1686). Kromě toho napsal diskutabilní analýzu rozdrobeného Německa O ústavě Německé říJe (1667), kterou obhajoval ve Vybraných učených pojednáních (1675).
Později převládly v jeho díle spisy historické a náboženské - přednášky Úvod do historie velkých říJí a států současné Evropy (1682-85), dále o historii tehdejších událostí ve Švédsku, protestantské úvahy o náboženských zásadách reagující na zrušení Ediktu nantského O vztahu křesťanského života k životu občanskému (1686) a posmrtně vydaná historie Bedřicha ITl. obsahující obhajobu anglické Slavné revoluce z roku 1688-89. Tak jako většina politického myšlení v sedmnáctém století je i Pufendorfova teorie odezvou na hrůzy třicetileté války a konsolidaci samostatných obchodních států a k tomu se pojící destrukci tradičních aristotelovských, scholastických a humanistických morálních a politických jistot, jež vyvolala vlna skepticismu, u jejíhož zrodu stáli MONTAIGNE a Pierre Charron. Pufendorf následoval GROTlA a usiloval o znovuvybudování politické teorie na základě minimálního přirozeného práva sebezáchovy.
Z tohoto základu pak bylo možno s jistotou vyvodit přirozené povinnosti a práva sebeobrany a ochrany vlastnictví, a těch zase bylo možno použít jako morálních norem určujících správnost a špatnost či indiferentnost jakéhokoli činu a společenského vztahu. Tato minimální teorie záchovy byla pokládána za imunní vůči útokům ze strany morálních skeptiků, za přijatelnou pro všechny válčící křesťanské frakce v Evropě a za oproštěnou od vyšších mravních nároků starších teorií, které podle Pufendorfa vedly k náboženským válkám. Povinnost sebezáchovy poskytla základ pro moderní teorii MEZINÁRODNÍHO PRÁVA. Dodala také nenáboženské ospravedlnění vnitřní a vnější obrany absolutistickým monarchiím a zdůvodnění nové merkantilistické politiky k rozvíjení síly a moci obyvatelstva. Oproti Grotiovu racionahstickému závěru, že přirozené právo by existovalo, i kdyby neexistoval Bůh, Pufendorf znovu prosazuje názor, že podstatným rysem práva jsou sankce a přirozené právo je zavazující díky hrozbě božího trestu a naději na spásu.
Strach z Boha je esenciálním rysem každého morálně politického řádu. Navíc redukce přirozeného práva na práva a povinnosti sebezáchovy podrývá jakékoli ospravedlnění distributivní spravedlnosti, jak ukázal HOBBES ve spisu O občanu. Pufendorf proto přišel s myšlenkou, že za určité situace se mohou stát "nedokonalá" práva (morální požadavky na základní potřeby vznášené na jinéJ právními nároky, a tím otevřel cestu pro větší roli ochranářského státu.
Pufendorf reagoval také na Hobbesovo tvrzení, že přirozený stav člověka byl stavem' práv bez povinností. Rozvinul nesmírně podnětnou tezi, podle které veškerá práva nutně souvisejí s povinnostmi. Povinnosti člověka jsou potvrzeny přirozeným motivem sociability, a tato původně stoická myšlenka je protiváhou epikurejské motivace soukromým zájmem, kterou správně rozlišil Hobbes. A konečně Pufendorf též předložillogičtější a historicky věrnější komplexní výklad přechodu od přirozeného stavu k utvoření státu, což zároveň znamenalo propracovanější obhajobu názoru, že absolutní monarchie Evropy byly utvořeny lidmi individuálně odevzdávajícími (ne delegujícími) svá práva na sebezáchovu panovill1covi. Dokonce i takoví autoři jako LOCKE a ROUSSEAU, kteří se snažili tuto tradici transformovat, hledali u Pufendorfa obecný rámec. Pufendorfův vliv byl v osmnáctém století nesmírný. Hodně mu napomohl Jean Barbeyrac, který znovu publikoval jeho hlavní díla v latině a francouzštině s množstvím p0známek a komentářů. Přes tyto texty se dostala Pufendorfova podrobná aplikace tradice přirozeného práva k myslitelům OSVÍCENSTVÍ. JT

odkazy
Pufendoď, S.: Elementorumjuri.lprudentiae universalis, libri duo, latinsko-anglické vyd. V: The Classics {Jr Intemational Law, ed. 1.B. Scott. Oxford: Clarendon Press, 1931.
_: De jure naturae et gentium, latinsko-anglické vyd. V: Classics oJ Intemationlll Law, 1934.
_: De {Jjjicio hominis et civís ju.xta legem nuturalem, latinsko-anglické vyd. V: The Classics {?flnternntionul Law, 1927.
literatura
Kreiger, L: The Po/itics {Jr Discretion: Pufendorf and the Acceptance oJ Natural Law. Chicago: University of Chicago Press. 1965.
Welzel, H.: Die NlIturrechtslehre Samuel Pufendorj~'. Berlin: de Gruyter, 1958.